Jistě, pane ministře / Yes Minister

„Veškerá vládní politika je špatná – mnou skvěle prováděná.“

Sir Humphry, stálý tajemník - jedna z mnoha skvělých hlášek padajících v tomto seriálu.

Jak to tedy v politice chodí? Je to boj – mediální deathmatch, neboli všichni proti všem. Vysoký politik (jako třeba ministr) se musí mít vždy na pozoru před populistickou opozicí, senzacechtivými novináři, řadovými poslanci (i členové vlastní strany mají své ambice), loajálními kolegy (politikové již přece jenom nejsou dětmi a tak hry mládí jako třeba Na babu či Na schovávanou musely ustoupit mnohem sofistikovanější zábavě jako např. Hledá se obětní beránek), z přibližně stejného důvodu také před premiérem ale v neposlední řadě též před státní správou. Právě v tomto ohledu tkví část novátorského přístupu tohoto seriálu k politické satiře. Nedívá se totiž na byrokracii jako na bandu neschopných budižkničemů, nýbrž jako na svět sám pro sebe skládající se povětšinou z vychytralých jedinců majících jediný cíl – aby se nic nezměnilo. Nedá se říci, že by byli úředníci podle tvůrců tohoto seriálu nějací velcí prospěcháři. Oni mají zkrátka jen svůj specifický pohled na svět. Věří, že jsou nepostradatelní, jelikož ve skutečnosti vládnou zemi; že jejich byrokratická práce a složitá struktura jsou samými pilíři civilizace a proto si zaslouží vysoké platy a speciální výhody. Jelikož mají na starosti faktický výkon vládních rozhodnutí, drží v rukou přinejmenším velkou část otěží moci. Proto může paradoxně být největším nepřítelem nového politického programu nikoliv zákeřná opozice, šťouraví novináři ale konzervativní státní správa.„Ale, pane ministře, takhle ministerstvo financí nefunguje. Obvykle se naopak snaží získat co nejvíce peněz, které může legálně sehnat a pak teprve přemýšlí, jak je utratit.“

Většinu toho Jim Hacker, nově zvolený ministr administrativních věcí, již ví. Pravdu o podstatě státní správy je mu souzeno se teprve dovědět. Hned na počátku příběhu a své vládní kariéry se setkává se sirem Humphrym (stálým tajemníkem ministerstva, později vlády) a Bernardem (svým osobním tajemníkem) – dvěma úředníky, kteří jej na ní budou provázet až do samého konce. Ve zhruba čtyřiceti epizodách s nimi budete prožívat vítězství/prohry, triumfy i blamáže, kterými se vyznačuje dobrodružství politického života. Velice zábavným způsobem se dovíte, jak si zařídit ty správné odpovědi v anketách veřejného mínění, aniž byste museli něco falšovat (Proboha ne! To dělají jenom amatéři).Jak si předem zařídit příznivé rozhodnutí „nezávislého“ experta či soudu a jak takové rozhodnutí na poslední chvíli změnit, pokud se Vám zrovna přestane hodit, aniž byste museli na odborníky nebo soudce vyvíjet nějaký politický nátlak. Či jak kteroukoliv již vydanou expertízu během několika minut zpochybnit. Jak odpovídat na otázky, aniž byste něco podstatného řekli, a spousty jiných v demokracii velmi užitečných dovedností.

Užijete si také spousty zábavy při řešení takových zapeklitých situací jako je elegantní retušování skandálů, vykopnutí nepohodlného ministra, vyjednávání s Araby a jejich podplácení, zvyšování platů politiků a státních úředníku, boj o moc mezi ministerstvy a ve státní správě, nákup jaderných zbraní a mnoho jiného. Za zvláštní zmínku stojí epizodka, kdy zaběhnutý pes výrazně ovlivnil rozpočet armády na budoucí léta.

„Ale slepice mají také svá práva. Vy byste chtěl strávit svůj život v sevřeném prostoru s dalšími stovkami šílených vřeštících a smradlavých stvoření? Nemoct se nadechnout, nemoct se pohnout, nemoct se protáhnout, nemoct myslet?!“

„Vůbec, proto také nekandiduji do parlamentu.“

Jistě, pane ministře a jeho pokračování Jistě, pane premiére bylo v osmdesátých letech v Británii kultovním sitcomem, což dokazuje hned dvě věci. A to, jak je proti nám Anglie kulturně napřed a také jaký je tento seriál geniální počin. V minulých patnácti letech a v některých “ nováckých satirách“ doposud postačí k “vtipnosti“, když někdo o nějakém politikovi prohlásí, že je to blbec/zloděj/prospěchář a diváci se smějí, jelikož se tohle za komančů říkat nesmělo. Naopak Britové za dlouhá léta svobody již namlsaní takových rádobykomiků parodují mnohem inteligentněji a jemněji už samu podstatu vládního systému.

Genialita Jistě pane ministře / Yes Minister však spočívá především v tom, že mohl být natočen doslova za pár babek. K celkovému více než dobrému efektu Vám totiž postačí kvalitní scénář, jedno studiové prostředí vládní kanceláře, tři hlavní protagonisté a sem tam někdo na nějakou tu vedlejší roli. Což když srovnáme s mnohými jinými seriály, které svou obsahovou chudost musí vynahrazovat, výbuchy, přestřelkami, exotickými prostředími etc., činí z Jistě, pane ministře doslova kvalitu za pakatel.

Navzdory tomu, že i schéma tohoto seriálu je poměrně jednoduché. Na začátku valné většiny dílů je politik-populista Hacker věčně nahánějící nové hlasy od voličů postaven před nějaký problém, který potřebuje vyřešit…nejlépe tak, aby se mohl před prostým lidem pořádně blýsknout. Sir Humphry hájící zájmy státu, národa ale většinou jen státní správy mu v tom oponuje a Bernard mezi nimi tak nějak pendluje. Tu podpoří jednoho, tu pomůže druhému, přičemž si zachovává přízeň jich obou. Jednoduché, ale efektivní. A to hlavně díky na seriály velmi malému počtu dílů a výbornému scénáři, který přináší stále nové a nové zápletky/problémy a nemá sklony vařit z vody. Proto se Vám postavy ani celý seriál neomrzí ani po několikerém shlédnutí.Svůj podíl na tom mají i špičkové herecké výkony, které by si nepochybně zasloužily nějakou prestižní cenu. Navrhoval bych ji však pro celý tým, jelikož je místy až neuvěřitelné, jak jsou jednotliví herci sehraní. Každé slovo, gesto, tón hlasu zde má své místo, skvěle zapadá do konceptu a vytváří nezaměnitelnou atmosféru. To působí paradoxně problémy při interpretaci seriálu v recenzi. Jelikož co dělá sitcom sitcomem? Vtipné hlášky samozřejmě. Z toho nepřeberného množství, jež Jistě pane ministře obsahuje, jsem se snažil do své recenze vybrat několik nejlepších. Které však k mému velkému zklamání nepůsobí mimo kontext ani z poloviny tak dobře. Proto ze srdce doporučuji pustit si raději originál – Yes Minister.

Za zmínku též stojí skvělý český dabing v podání trojice naší herecké elity Viktor Preis (Hacker), František Němec (sir Humphry) a Lukáš Vaculík (Bernard).

Verdikt:
Jistě pane ministře a jeho pokračování Jistě, pane premiére beze sporu patří k tomu nejlepšímu, co Vám mohou komediální seriály nabídnout. Já osobně jej řadím ještě nad legendárního Červeného trpaslíka, a to již je co říci. Jde však o konverzační (kecací) humor, proto ne každému se bude tento počin líbit. Jistě se najdou mnozí, kteří by raději dali přednost něčemu prvoplánovitějšímu, méně intelektuálnímu a akčnějšímu. Proto dávám „pouhých“ 90.

90%

Tento seriál doporučujeme:
Spíše intelektuálněji zaměřeným divákům, kteří se též trochu zajímají o politiku, mají rádi vtipné dialogy a poněkud složitější slovní humor. Takoví jím budou pravděpodobně nadšeni. Odpůrci všeho výše zmíněného pravděpodobně nevydrží více než dva díly.Nevím jak Vám, ale mně přijde celkem zbytečné psát extra recenzi na každou řadu seriálu zvlášť. Vždyť je to v podstatě to samé s drobnými obměnami. Bylo by to jako popisovat druhou sérii Star Trek: Voyager, kde má lajtnant Ťuvík (tohle prosím udělá automatická oprava ve wordu se jménem Tuvok) špičatější uši nebo druhou řadu Star Gate: SG 1 kvůli akčnějšímu sestřihu majora Carterové.

Víte že: Britský filmový institut zařadil seriál Yes Minister do top 10 nejlepších seriálů všech dob?

Autoři Jistě, pane ministře / Yes Minister spolupracovali při tvorbě scénářů s opravdovými zaměstnanci ministerstev a mnoho příhod je skutečných? Například v epizodě The Moral Dimension kde politici vyjednávají se svými arabskými protějšky zřídili na ambasádě “komunikační místnost“ nabitou alkoholem, protože jinde nebyl pro tamní náboženství alkohol k dostání.