Japonsko v Londýně

Chvíli jsem přemýšlel, jak to co nejlépe uspořádat jako příjemnou procházku, a nejlepší asi bude od východu na západ. Takže začneme u Centre Pointu, největšího orientačního bodu centra Londýna na křižovatce Oxford Street, Tottenham Court Road a Charing Cross Road. Kromě stanice metra tras Central Line a Northern Line sem jezdí spousta autobusů ze všech stran Temže. První na řadě je tak nenápadný, ale dobře zásobený komiksový obchod Orbital Comics & Collectibles na Charing Cross Road. Vchod do suterénu je hned vedle jednoho z mnoha fastfoodů a je velmi snadné ho přehlédnout. Kromě velkého výběru komiksů renomovaných vydavatelů i fanzinových edicí má velmi slušný výběr mangy v anglických překladech. O pár desítek metrů dál směrem k Temži, na téže straně ulice, je knihkupectví Bookends, jakási obdoba našich Levných knih. V regálu vyhrazeném sci-fi a fantasy můžete při troše štěstí najít série mangy v angličtině za velmi rozumné ceny pod L3, i když jsou málokdy kompletní.
Odtud už je první ulice doprava Old Compton Street, která vás zavede prakticky do srdce Soho. Pokud jí projdete, ocitnete se na začátku Brewer Street, kde jsou hned tři důležité obchody, všechny po pravé straně ulice. Prvním je antikvariát, který nemá jméno, a obvykle se mu říká Furuhonya (tedy antikvariát ;-). Poznáte ho velmi snadno podle vývěsního štítu s nápisem DE-LUXE CLEANING. Ten je vrchovatě zásobený především knihami (jen malá část je z druhé ruky, většina nabídky je nepoužitá, tedy výprodej) – povětšinou romány a povídkové sbírky, tedy spíš něco pro pokročilé. Jsou tu ale také série mangy, z velké části prodávané jen jako komplety, japonské manga časopisy za velmi rozumné ceny, časopisy pro ženy i muže, občas nějaký ten literární, případně víceméně odborný titul. Nečekejte ale žádná nejnovější vydání, některá čísla pochází i z minulého století. Je tu i slušný výběr audio CD z druhé ruky za ceny velmi různé – od rozumných až po nepřiměřené. Mají i něco VHS a DVD, ale v tomhle směru výběr není nic moc. Pokud se v Londýně hodláte zdržet, můžete se zaregistrovat v půjčovně DVD, zápisné a záloha vás ale vyjde na L50. Personál se tu dost mění a s tím i jeho úroveň angličtiny, takže je dobré se trochu obrnit trpělivostí a promyslet si, na jaké otázky Japonci odpovídají „ano“ a na jaké „ne“. A protože je Furuhonya příkladný obyvatel Soho, má otevřeno až do pozdních nočních hodin. Kromě knih, časopisů a CD vám totiž poskytne také možnost zazpívat si s karaoke mašinou za nezřízené konzumace alkoholických nápojů v jedné ze zvukotěsných místností zázemí obchodu.

O pár metrů dál už jsou první japonské potraviny, obchod Arigato. Mají celkem slušný výběr všeho možného, od sušeného přes naložené a konzervované až po mražené, něco málo kvalitního keramického nádobí, především na podávání sushi, příjemný výběr hůlek, a to včetně dlouhých na vaření, podložek na hůlky, najdou se i plastové formičky na onigiri, oshibako na oshizushi a dokonce i hranatá teflonová pánev na přípravu rolované omelety tamagoyaki. Také je tu malé občerstvení ve kterém si můžete dopřát sushi, gyozy, tonkatsu, yakitori, mitarashi dango atd, vše možné sníst na místě nebo si odnést s sebou. Výběr není nijak zázračný, ale kvalita docela celkem ujde. Z japonských obchodů v centru Londýna je Arigato asi nejdražší, i když mají vždycky nějaké to lákadlo v podobě slevy, jako třeba misky na rýži. Nicméně pokud si chcete nechat projít Japonsko žaludkem, nebo zjistit jaké to je pít ramune z láhve se skleněnou kuličkou uvnitř, zajděte sem.

Ještě dál, skoro na konci ulice, je malý, velmi stísněný, ale skutečně japonský, obchůdek s názvem Rice Wine Shop. Je tak malý, že je tam plno i když přijde pět zákazníků, jsou ale velmi dobře zásobení a mají rozumné ceny. Je tu také velmi dobrý výběr saké, pálenek, pochutin ze sušených ryb a vždycky plné mrazáky. Doporučuji nepřehlédnout malý regál se slevami vedle dveří do skladu a také jednu podobně zaměřenou polici po pravé straně ve frontě na pokladnu mezi lahvemi saké. Nehledejte tu ale žádné nádobí nebo pomůcky na vaření, nic kromě potravin, pochutin a nápojů by se sem prostě už nevešlo. Můžete si tu ale na cestu koupit čerstvý denní tisk, onigiri, dorayaki a plechovku zeleného čaje. Pokud ale po procházce potřebujete do žaludku něco podstatnějšího, je hned vedle také skutečně japonský sushi a nudlový bar Ryo.

Pak už nezbývá, než se prodrat přes davy na Piccadilly Circusu (nebo lépe se mu vyhnout postranními uličkami a přejít přes Regent Street) k Japan Centre na ulici Piccadilly. Přímo proti vchodu je bohužel trochu nešťastně umístěna autobusová zastávka, takže je před ním skoro vždycky dav lidí. Každý den zhruba do páté či šesté hodiny večerní vás po obou stranách před vchodem přivítá “stánek“ s miskami, hrníčky, konvičkami a různými “domácími potřebami“ za jednotnou cenu (v době psaní tohoto článku necelé 2 libry), které si, v poněkud větším výběru, můžete koupit i v prvním patře. Výběr domácích potřeb a nádobí se zde bohužel za poslední rok o dost zmenšil a ceny prakticky zdvojnásobily, pořád to ale ujde. V poslední době se objevilo několik variant krabiček bentó, byť spíš v dětských velikostech, formičky na onigiri a dokonce i na maki sushi, jak tenké, tak tlusté (pokud vám rolování prostě nejde, je to asi záchrana, ale nezkoušel jsem je). Samozřejmě tu najdete i velký výběr hůlek, různých lopatiček na rýži, rolovací rohožky na sushi v několika velikostech a provedeních, misek a talířků, a také samozřejmě ony konvičky a další keramiku. Jsou tu i nějaké ty klasické Japonsko připomínající “domácí potřeby“ do kuchyně a koupelny, ale třeba i náplasti s polštářkem nebo šitíčka a podobně. To samozřejmě není v prvním patře všechno, je tu ještě cestovní kancelář a hned za ní knihkupectví s výběrem knih, učebnic, průvodců, ale i velkým výběrem časopisů (včetně posledních čísel drbny Friday) a mangy – občas je tu i nějaká pro mládež, tedy s furiganou. Ceny si musíte přepočítat z yenů podle tabulek rozmístěných na regálech, nejsou ale nijak mírné. Také tu najdete nějaké to DVD a audio CD, výběr ale není nijak obrovský.

Sestoupíte-li do suterénu (přízemí zabírá restaurace a sushi bar), najdete hned pod schody prodejnu balených sushi v rozumné kvalitě i cenách, a pak už samoobsluhu s potravinami. Z japonských obchodů v Londýně je jednoznačně nejlevnější a asi i nejlépe zásobená, snad až na saké a pálenky. Vždycky tu je velký výběr čajů, mořských řas, furikake, omáček a různých přísad různých značek i cenových relací, dobře zásobené mrazáky, a také něco málo hůlek, rýžovarů a stolních plynových vařičů. Vždycky se tu také najde něco zajímavého ve slevě. Samozřejmě, že zdaleka ne všechno tady vyjde levněji než v Čechách, balení řas nori ale za 35 Kč asi jinde nepořídíte. Pokud dorazíte na Nový rok, budete si navíc moci vlastnoručně vyzkoušet mlácení velkou dřevěnou palicí do díže s rýží a poté ochutnat daifuku, k jehož výrobě jste přiložili pomocnou ruku.

Pokud si tady koupíte jeden nebo dva tácky se sushi a třeba láhev zeleného čaje jako svačinku, a pokud vám přeje počasí, není od věci dát si pauzu na lavičce v nedalekém St. James Parku. Stačí se vydat dolů po spodní části Regent Street, sejít po schodech, přejít Pall Mall a jste tam. Cestou se ještě můžete zastavit v japonském obchodním domě Mitsukoshi, kde si můžete pořídit norkový kožich, luxusní kravatu nebo třeba kabelku od Armaniho – kvůli tomu všemu samozřejmě nemusíte zrovna do japonsko anglického obchoďáku, suterén ale ukrývá na místní poměry nezvykle rozlehlé a vzdušné knihkupectví. Tady najdete asi největší výběr japonských knih všeho druhu (včetně titulů pro děti, tedy buď pouze v hiraganě a katakaně, nebo s furiganou), časopisy v lepším výběru a cenách než v Japan Centre, ale také malé papírnictví, kde jsou k mání třeba sešity na procvičování kanji nebo sady barevných papírů na origami.
A jestli toho všeho ještě nemáte dost, nechal jsem si v zásobě jednu lahůdku: “cukrárnu“ Minamoto Kitchoan na Piccadilly. Je to, mírně řečeno, luxusní obchod s japonskými cukrovinkami wagashi. Výloha se mění čtyřikrát do roka, pro každé roční období. Výběr je velmi bohatý (slečny prodavačky mě nechaly uvnitř fotit, takže se pokochejte) a ceny samozřejmě vesměs nemírné, ovšem kvalita nekompromisní. Pokud ale máte chuť vyzkoušet třeba mitarashi dango ve sladké sojové omáčce nebo dorayaki plněné pastou anko, pak si je kupte tady – cena je stejná jako kdekoliv jinde (tedy kolem L1 za kus) a určitě vám budou chutnat stejně jako kdybyste navštívili opravdové Japonsko.

Tím jsme se dostali asi tak do půlky našeho japonsko londýnského průvodce.

Abyste se při nákupech neztratili, přichystal jsem pro vás malý plánek na Google Maps.

Teď se podíváme mimo jiné i trochu dál od centra, odteď to nebude výhradně a jenom Japonsko na co se zaměříme.

Pokud jste se drželi trasy z minulého dílu, skončili jste nejspíš někde v okolí Piccadilly Circusu, a odtud už vede cesta jen na sever, tedy pokud jde o japonské obchody a restaurace. Vydáte-li se po Regent Street směrem k Oxford Circussu, asi po deseti minutách dorazíte na roh Hanover Street po levé straně. Na jejím konci, na rohu s Hanover Square, se nachází JAL Plazza,
bývalé prostory zastoupení japonských aeroliní, které je kvůli stěhování do lepšího před necelým rokem vyklidily, a místo nich se tu usídlilo několik japonských restaurací a obchodů. Z restaurací už dnes zbyl jen sushi bar, který jsem zatím nevyzkoušel, ale také jsem o něm neslyšel nic špatného, čajovna japonské pobočky britské společnosti Whittards of London Japan to bohužel zabalila koncem léta pro nízkou rentabilitu. Dále je tu obchod s luxusním zbožím jako jsou velmi drahé, ručně nebo téměř ručně vyrobené, nože, nůžky, kleště a podobě, luxusní nádobí včetně keramiky, hůlek a příslušenství, utěrek na zabalení bentó (pokud vám slečna nebo manželka přichystá oběd do školy či práce v autentickém japonském bentó boxu, je nemyslitelné, aby nebyl zabalen do jedné z takových utěrek ;-) a spousty dekoračních předmětů, které jsou nezbytností pro Japonsko a jeho domácnosti. Pokud projdete dozadu, narazíte na nevelkou samoobsluhu s východem na Hanover Square, ve které najdete kromě vcelku standardního výběru potravin za únosné ceny také několik regálů se standardními domácími potřebami, formičkami na onigiri a sushi, a když budete mít štěstí, pak i například “sushi trávu“ – plátky tenké zelené fólie vyseklé do podoby trávy, používané v bentó boxech jako oddělovače, aby se jednotlivé potraviny neslepily k sobě (nikde jinde se mi ji alespoň nepodařilo sehnat). Uprostřed samoobsluhy je pak “expozitura“ firmy iSake, japonsko - francouzské společnosti, která v Japonsku pěstuje vlastní rýži, včetně divoké červené, a vaří z ní saké. To červené, z červené rýže, rozhodně doporučuji vyzkoušet – o víkendech mívají ochutnávky a nejspíš budete mít i možnost popovídat si s jedním z majitelů. Nejmenší lahvička, asi 200 ml, vás vyjde na nějakých L8, což mi přijde za tak neobvyklý suvenýr přiměřené (za podobnou cenu dostanete stejně velký “vzorek“ i většiny ostatních kvalitních saké). Jejich produkty najdete třeba i v Selfridges na Oxford Street, ale přeci jen za trochu vyšší ceny.

Tady musím podotknout, že na JAL Plazza máte čas už jen do konce prosince (2007) – prostory byly totiž dány k dispozici jen na jeden rok, než si majitel nemovitosti sežene nového lukrativního nájemníka a začne rekonstrukce. Na druhou stranu se dají v prosinci očekávat zajímavé slevy ;-)

Pokud jste se v JAL Plazza nenadlábli japonských dobrot a vyhládlo vám, vraťte se kousek dolů po Regent Street a zajděte do japonské restaurace DonZoko na Kingley Road, což je jeden z několika málo podniků v Londýně, které si mohou říkat izakaya. Musím upozornit, že tu bývá skoro vždycky plno, takže je na místě buďto rezervace (většinou stačí i osobně tak hodinu předem) nebo prostě počkat – paní vedoucí, která vás také uvede ke stolu, vám řekne, jestli to má cenu a jak dlouho to bude asi trvat. Rušná izakaya totiž není místo na kavárenské povalečství a lidé se tu obvykle nezdrží dlouho. Odměnou vám bude velmi kvalitní japonská kuchyně v nadstandardním výběru a provedení, a pakliže bude místu u jinak celkem stísněného baru, budete mít i výhled na zkušeného mistra sushi a na to, jak mu to jde, což vřele doporučuji, pokud to chcete taky vyzkoušet doma. Ceny jsou tu kupodivu docela slušné, obzvlášť uvážíte-li, že jste v samotném centru Londýna. Navíc je to jedno z mála míst, kde kromě jinak běžného světlého piva značky Kirin dostanete i černé.

A teď, když jsme ještě v tom centru, udělám jednu výjimku, protože nemám to srdce, abych tu zatajil několik velevýznamných lokalit, které Japonsko nepřipomínají: především to je čínská restaurace New World na ulici Gerrard Place, takřka na rohu Shaftsburry Avenue (příslušný roh poznáte snadno podle veliké místní požární zbrojnice). New World je jednou z mála čínských restaurací v Londýně, které nejenže podávají takřka autentický výběr autentických dim sum, ale také je podávají až do večera, tedy asi do 22.00. Dim sum je v Číně tradičně spíš dopolední, tedy „přesnídavková“ záležitost, a tudíž obvykle k dispozici nejdéle do časného odpoledne. Pokud přijdete ještě kolem oběda, bude je rozvážet paní na vozíku jako je tomu dosud v některých evropských kavárnách se zákusky, a jak je to také běžné v Číně; později už si je musíte normálně objednat. A co že jsou to dim sum? Pokud jste někdy jedli gzózy, pak vězte, že jsou v podstatě jen jedním z mnoha druhů dim sum. V Číně se ovšem obvykle nesmaží, ale připravují v bambusových pařáčcích. Tedy povětšinou jakési knedlíčky z rýžového těsta s náplněmi z vepřového, mořských plodů, zeleniny, ale i sladké s pudinkovým krémem. Jedna porce, podávaná přímo v pařáčku, v ceně mezi L2 a L3,50 sestává ze tří nebo čtyř kusů, a nejlepší je sem zajít s přáteli, objednat toho hromadu a vyzkoušet ode všeho – vyjde to tak maximálně na L10 na každého, a k účtu pak každý ještě dostane na rozloučenou vkusně naporcovaný pomeranč. Samozřejmě tu nemají jen dim sum – dostanete tu i spoustu více i méně běžných čínských jídel (kuchyně je spíš sečuanská než kantonská, takže vám z talíře nebude nic utíkat po vlastních), a pokud jste zvyklí na “čínskou“ kuchyni z levných fast-foodů v Čechách, připravte se na překvapení: tady to totiž je opravdová čína – tedy, v Číně jsem nebyl, takže srovnání nemám, ale řekněme tak opravdová, jak to jenom jde. Číňané, usazující se ve všech koutech světa, totiž v naprosté většině případů svoji “čínskou“ kuchyni uzpůsobují jak ingrediencím, dostupným na místním trhu, tak tomu, o čem si místní myslí, že je to čínská kuchyně. To ostatně není neobvyklé ani v Londýně a Británii vůbec, ale omezuje se jen právě na fast-foody, většinou vzdálenější od centra. Tady jste v China Townu, za výlohou každé čínské restaurace visí sbírka pečených čínských kachen a je tu vždy plno Číňanů, místních i turistů, vyhledávajících skutečné čínské speciality. O víkendových večerech se může stát, že v New World bude plno a v lobby bude tak trochu fronta – v takovém případě radím počkat si, většinou to nezabere víc než dvacet minut – pokud je lidí hodně, personál obvykle otevře i první patro a/nebo suterén (ty jsou normálně v provozu jen přes poledne), jejichž interiér vypadá přesně stejně, jako přízemí.

Pokud v China Townu zabrousíte do téměř kterékoliv z čínských restaurací, asi nebudete zklamáni, ale nečekejte od personálu nějakou rozumnou domluvu doporučení, co si máte vybrat nebo vůbec smysluplnou komunikaci. Nejlepší je vybrat si něco už před vstupem z jídelního lístku, který je vystaven před vchodem do každé čínské restaurace, někdy i delšího, než jak je průčelí samotné restaurace široké. Samozřejmě doporučuji se po China Townu projít – kromě bezpočtu restaurací tu je samozřejmě i spousta čínských obchodů a “supermarketů“, a v těch větších mimochodem obvykle najdete i nějaké ty japonské produkty, i když výběr ani ceny obvykle nejsou nic moc. Ještě ale musím doporučit malou čínskou pekárnu na konci Gerrard Street, takřka na rohu s Whitcomb Street – už za výlohou uvidíte výběr exotických řezů, koláčků a jiného čínského pečiva. Doporučuji vyzkoušet něco s náplní z lotosu nebo řezy s ankem, ne nepodobné japonskému an-panu (tedy nikoliv co do vzhledu).

A nakonec ještě něco korejské kuchyně. Budete se muset vrátit úplně na začátek výletu, protože korejský restaurant Asa, který vám doporučím, je na St. Giles High Street, hned za Centre Pointem. Je tu opět na poměry centra dost levně a na první ani druhý pohled to tu nevypadá nic moc. Dostanete tu ale velmi příjemný výběr tradiční korejské kuchyně, včetně skutečně ostrého kimchi a dalších divoce kořeněných “hot-potů“, a navíc si budete moci vyzkoušet korejské hůlky, které jsou poměrně tenké, a hlavně kovové.

Tím můžeme dát sbohem centru a vydat se na sever – pokud máte náladu na delší výlet, který ale stojí za to, sedněte na metro, konkrétně Northern Line (a dejte si pozor kam jedete – tato linka se totiž důmyslně větví) a vydejte se do Colindale. Po výstupu ze stanice zjistíte, že jste se ocitli ve vesnici – je to skutečná periferie, poměrně zanedbaná, která je daleko od centra, takže je trochu s podivem, že se tu vyskytuje něco takového jako je Oriental City. Pokud se od metra vydáte směrem doprava, asi po deseti minutách volné chůze dojdete na křižovatku, ze které ho po své pravé ruce už uvidíte. Trochu zanedbaný nákupák uprostřed ničeho. Uvnitř je to o něco lepší, i když tu nebují zrovna rušný život – centrum původně založily společně japonsko - čínské firmy, z toho Japonska tu ale nakonec moc nezbylo. Budova je už několik let určena k demolici a město má s pozemkem jiné, velkolepé plány, koneckonců Olympiáda je skoro na spadnutí, takže se sem nové firmy nijak nehrnou. Místním se zatím daří demolici pomocí různých petic a veřejných akcí odkládat, zatím poslední „finální“ termín je jaro 2008, takže váhat neradno.Většina obchodů je čínských, ale jsou tu i dva japonské (nebo alespoň byly při mé poslední návštěvě, což už je nějaký ten pátek) – jeden docela velký, specializující se hlavně na keramické nádobí, hůlky a příslušenství, a kde můžete najít i výběr krabiček i krabic bentó, a pak jeden menší, který má spíše domácí potřeby a “serepetičky“, ovšem ve výběru, který jsem nikde jinde neviděl. V horním poschodí je trochu luxusnější čínská restaurace, ale pokud máte hlad, doporučuji “food court“ v přízemí, nacpaný stánky reprezentujícími všechny myslitelné východoasijské kuchyně. Pokud se cítíte na něco skutečně ostrého, nebudete zklamáni. Ceny jsou únosné, i když na takový zapadákov by mohly být ještě o něco únosnější. Hlavní hvězdou tu je ale cash-and-carry firmy Ataria – najdete tu výběr potravin a ingrediencí v podstatě z celé Asie, rozdělený podle zemí –Japonsko, Čína nechybí třeba ani Korea a Indonésie. Mezi japonskými produkty tu pak najdete značky, které jinak nejsou k mání nikde jinde. V mrazácích pak obvykle bývá také příjemný výběr dim sum a spousty věcí, o nichž si jen troufám odhadnout, že jsou k jídlu – personálu je tu poskrovnu, takže odchytit si někoho k tahání rozumů vyžaduje trochu trpělivosti. Je tu i něco nádobí (včetně pánví na tamagoyaki ve třech velikostech), vařičů a rýžovarů, hůlky a podobně. Spousta produktů je jen ve velkých baleních, je to tu přeci jen spíš velkoobchod.

Taktéž na severu, ovšem trochu víc na západ, takže na jiné trase metra – Jubillee – je další japonský obchůdek s potravinami, jehož jméno si bohužel nevybavím (ale je na mapě). Pokud vystoupíte na stanici Finchley Road, sejdete pár metrů z kopce, zahnete doprava a jste tam. Má to ovšem cenu jen v případě, že se do těch míst máte důvod se vydat. Kromě čerstvé zeleniny, včetně chlupatých brambor (což ale seženete i v mnoha jiných orientálních nebo i tureckých obchodech) tu mají hlavně poměrně draho. Budete-li ale pokračovat trasou Jubillee až do stanice Kilburn a poté dojedete autobusem pár stanic dál na sever (do kopce), najdete obrovský, nedávno rekonstrukcí ještě zvětšený, čínský cash-and-carry jménem Win-Yip. Kromě obrovského výběru čínských potravin, přísad, čerstvých i mražených ryb a potvor všeho druhu, tady najdete také asi bezkonkurenční výběr čínského nádobí, hůlek, bambusových pařáků od malinkých až po ty největší, woky, pánve nože a také koutek s japonskými potravinami. Výběr ovšem není kompletní, pokud máte v plánu nějaké větší japonské vyvařování, nejspíš zjistíte, že pro něco stejně musíte jinam. Za výlet to ale tak jako tak stojí.

Posledním místem japonských kulinárních radovánek v Londýně, o kterém vím, je Izakaya Aki. Je pro změnu na východ od centra, ale nijak daleko – od Centre Pointu vás k ní podle míry ucpanosti dopravy během pěti až patnácti minut dopraví třeba autobus číslo 38 nebo 55. Pokud vystoupíte na stanici Gray‘s Inn Road a dáte se doleva (směrem od centra) právě po Gray‘s Inn Road, asi po pěti minutách dojdete k této opravdu příjemné japonské restauraci. Není přímo v centru, ale zase nijak daleko, což má vliv i na ceny. Aki je poměrně malá a útulná, japonský personál je příjemný a nijak uspěchaný, usměvavá Japonka v jukatě vám dolije zelený čaj, kdykoliv je šálek skoro prázdný. Narváno je tu jen zřídka (přesto se ale vyplatí rezervace). Pokud je místo, můžete se samozřejmě usadit u baru a odkoukávat, jak zkušený mistr vyrábí sushi. Kuchyně je velmi kvalitní a působí tak trochu domácím dojmem – třeba ještě teplé dorayaki jsem nikde jinde nejedl. Poobědvat či povečeřet tu můžete velmi slušně už za L10, určitě ale stojí za to se tu rozšoupnout trochu víc. Vizitkou Aki je ostatně i fakt, že jsou tu pravidelnými hosty japonští “kravaťáci“. A jen pro pořádek – pokud mám nějakou oblíbenou japonsko / nejaponskou restauraci, pak je to právě Izakaya Aki.

Nakonec, alespoň pokud jde o Londýn, ještě nemůžu nezmínit obchody Muji. Jeden je na Oxford Street, blízko Oxford Circussu, druhý na Tottenham Court Road. Firma Muji je japonská společnost se spoustou různých aktivit, včetně prázdninových táborů, v Británii (ale také na kontinentu a v USA) provozuje síť lifestylových obchodů, kde se prodává nábytek a různé úložné systémy, oblečení, něco nádobí a pak také zajímavý výběr drobností, od papírnictví (různé sady sešívaček, tužky, pastelky, bloky, sady papírů na origami) přes hračky až po suvenýry. Je to tak trochu Ikea v menším, najdete tu ale spoustu originálních nápadů, perfektní design a sem tam i něco za přiměřené ceny (tedy výjimečně). Z jídla ještě zmíním fastfoody Wasabi – ty najdete třeba na Oxford Street, Piccadilly, nebo na nádražích, například na Victoria Station. Teplá jídla, která prodávají, jsou dobrá a kvalitní, i když Japonsko připomínají celkově pramálo, v chladicích regálech ale najdete slušný výběr jednotlivě balených nigiri sushi, většinou dva kusy za L1, za stejnou cenu můžete mít i jedno balené dorayaki nebo onigiri s umeboshi, tuňákem, kuřetem teriyaki a podobně, zabalené šikovně do fólie tak, že si můžete vybrat, jestli je budete jíst zabalené do přibalené řasy nori nebo jen tak (to rozbalování je, pravda, zpočátku trochu hlavolam). Je to skutečně příjemná a praktická svačinka, která se dá jíst za chůze. Tady ještě musím zmínit, že podobně, jako většina japonských restaurací v Londýně, je i Wasabi ve skutečnosti korejská firma – personál v restauracích je ale obvykle japonský (to ostatně platí i obchodu Arigato), tady tomu tak nicméně není.

Nakonec jsem si nechal výlet mimo Londýn – pokud do Británie pojedete v létě, nezaškodí výlet k moři, a pokud ho chcete spojit s něčím japonským, pak zajeďte do Brightonu. Kromě atrakce v podobě dřevěného mola s kasinem tu také sídlí firma Okinami – v centru, nedaleko nádraží, najdete její obchod s potravinami, nějakým tím nádobím (já odtud mám svou hranatou pánvičku) a v patře také s yukatami a kimony. Mají tu i nějaké bentó boxy a cestovní hůlky v plastových pouzdrech – výběr sice není závratný, v Londýně jsem ale na nic podobného nenarazil. Pokud se rozhodnete navštívit také jejich malý, ale příjemný sushi bar, je to asi tak půlhodinová procházka podle pláže, nebo tak pět minut autobusem – vzhledem k jeho intervalům je velmi pravděpodobné, že to vyjde nastejno.

A na úplný závěr ještě jedna restaurace, kterou vám nedoporučím. Tedy ne, že by hrozila otrava jídlem nebo něco podobného, jen to prostě tak nějak není ono. Mám na mysli síť kaitenů, tedy fastfoodů s rotujícím pásem rozvážejícím talířky s jednotlivými porcemi, jménem Yo Sushi. Najdete je snad všude, v centru i trochu dál od centra, a také ve spoustě novějších nákupních center, a nejen v Británii. Je to franchise ne nepodobný “Em See Donaldu“, který Japonsko neviděl ani z rychlíku. Ještě jsem nenarazil na jedinou jejich restauraci, kde by bylo plno, a asi to bude tím, že jejich sushi prostě nestojí za moc, což asi bude tím, že i když ho vyrábí klasicky ručně, přímo na místě a před zraky hostů, přeci jen používají tak trochu “nefér“ postupy, a zřejmě ani výběr ingrediencí a jejich čerstvost nebudou špičkové. Také to možná souvisí s faktem, že personál tu, stejně jako v každé jiné normální restauraci v Londýně, pochází z každého myslitelného koutu světa, od Brazílie přes Polsko až po Čínu, jen na Japonsko tu nenarazíte – ostatně za zákonnou minimální mzdu by to byl zázrak. Každopádně Yo Sushi se netěší nejlepší pověsti mezi těmi, kdo mají aspoň nějaké povědomí o japonské kuchyni.

To je k japonsko Londýnskému průvodci úplně všechno – nepochybně jsem něco vynechal (třeba síť ramen barů Wagamama), ale to je tím, že jsem přeci jen nebyl všude. Pokud naopak někdo z vás má zajímavý tip na něco, co jsem vynechal, je níže spousta místa na příspěvky. To samozřejmě neznamená, že jsem s tímto tématem úplně hotov, ale na nějakou dobu se zase vrátím k anime a televizním seriálům. Také nezapomeňte, že je tu ještě mapa – čerstvě aktualizovaná o těch pár “nejaponských“ lokací. A omlouvám se, že ke všemu zatím nejsou fotky.


Tento skvělý článek byl s Felixovým dovolením převzat z jeho stránky Hikikomori kde najdete moc a moc dalších zajímavostí.