Gokudo Manyuuki

Gokudo-kun Manyuki (v překladu něco jako Gokudova cesta za milostným dobrodružstvím) vznikla okolo let 1994 jako série "light novel" spisovatele Usagi Nakamura a pravidelně vycházela v Kadokawa Shoten, než byla v 95 překreslena v plnohodnotnou mangu a v roce 1999 natočeno 26 dílné anime. Právě v 90 letech prožívalo i díky zmíněným Slayers fantasy anime/manga renesanci a natáčely se nejrůznější pokusy typu Bastard!! a každý autor/studio toužilo po tom mít svojí po desetiletí slavnou Linu Inverse.
Velká většina podobných kopií beznadějně zmizela v propadlišti dějin a Gokudo s nimi, jenže on je prostě nezmar, který se nikdy nevzdává, stačí jen pohled na několik obrázků a každému kdo se o anime zajímá je jasné, že by na něm přecijen mohlo být cosi zajímavého a opravdu je! Takže si všechno pojďme konečně rozebrat.Začněme animací, kterou mělo na starost studio Enoki Films, ano právě ti co pracovali také na Slayers. V porovnání s nejnovější produkcí působí klasicky trochu zastarale, je totiž zcela ruční a často používá statická pozadí a podobné triky, nemá dokonce ani nějaké chvilkové umělecké ambice jako např. Vampire Hunter D, přesto je právě ona po většinu času tím co u diváka vyvolává salvy smíchu. Různé vizuální hříčky, kdy např. účes a naprosto úděsný škleb, dokonale padne k dané situaci, jsou mnohdy jednoznačně originální a člověk opravdu žasne kdo a jak je vymýšlel (protože seriál zapadl, nikdo ho snad až na vzhled jednoho prince v dalších letech nekopíroval).
Pozornost a chválu si zaslouží “design“ jednotlivých charakterů, nikdo není jen do počtu a každá vedlejší postava, monstrum, chiméra, démon, bohyně, panda, mutantní zrůda… je něčím, třeba jen oblečením zajímavá, což je dnes pomalu nezvyk a známka toho, že práce animátory navzdory mizernému platu bavila.
Jako příklad neortodoxního přístupu uvedu situaci, při níž se má odehrát jedna řadová potyčka s monstry, kterou seriál “vyřeší“ upozorněním, že na ni nebyla nálada, ani peníze a máme si ji představit. A teď konečně něco o příběhu a hlavní postavě. Gokudo je dobrodruhem na volné noze, netouží po ničem jiném, než se stát nejbohatším, nejslavnějším a ženami nejžádanějším mužem na celém světě. Gokudo má na rozdíl od snad všech jiných hrdinů jednu zásadní výhodu, nedělá mu sebemenší problém okrást starou babičku, podvést chudáka, kterému banditi unesli dceru, zradit přátele… tohle všechno stihne v prvním díle, později po něm např. ďáběl bude chtít duši a náš “hrdina“ to vyřeší tak, že upíše nevinného joudu z hospody. Jenže osud je sv*ně a Gokudo se naprosto proti své vůli dostává do situací, kdy mu nezbývá než zachraňovat tu království, princeznu, nebo rovnou celý svět, jen aby vyvázl se zdravou kůží, protože každá zápletka je nakonec úplně jiná, než se na první, druhý, třetí, nebo patnáctý pohled zdálo… . Přitom do sebe všechno nakonec bezchybně zapadne a když náhodou ne, některý charakter to alespoň jedovatě okomentuje.
Okolo Gokuda se časem shromáždí několik různě ďábelských vyvrhelů a různých jiných podivných existencí, jejichž vztah k hlavnímu protagonistovi je asi následující: „byl to zlý, sobecký člověk, který neváhal vrazit příteli kudlu do zad, ale já ho měl přesto rád“.Tohle samo o sobě je oproti běžným fantasy seriálům změna, protože hrdina je většinou i navzdory třeba zabíjení někde uvnitř správný chlapík, případně se jeho charakter nakonec obrací k nějakému lepšímu já… no ne tentokrát. Přesně to samé platí i o přechodu komediálních situací ve vážné scény, zatímco většina ostatních anime, jmenovitě pak Slayers zvládali mistrně lavírovat sem a tam, Gokudo se zatvrzele odmítá brát vážně i v těch nejvypjatějších situacích. Bohužel právě to mu poměrně zbytečně kazí šanci být něčím “víc“ a občas na prach “rozbíjí“ dobře vybudované zápletky, mění seriál ve frašku.

Nic z výše uvedeného by nefungovalo bez správného fiktivního světa, ve kterém se vše odehrává, ten rozhodně není nijak propracovaný, nebo originální, ale daří se mu do sebe zcela přirozeně nasávat prakticky vše, co vás, nebo fantasmagorické Japonce napadne. Zavítáme do království, které žije z turistického ruchu zaměřeného na magická zvířata, uvidíme část talkshow o Opičím králi a jeho “ženě“, potkáme překrásné, ale bohužel šílené čarodějnice, staneme se svědky zničení božského transformera, souboje Dračích bohů a Buddhy, uvaříme si guláš v pyramidě… to by snad pro rámcovou představu mohlo stačit ,-). Seriál je rozdělen na 4 základní příběhové “arky“ + konec, přičemž ten 4. byl bezesporu nejlepší a někde uprostřed 15. dílu sem začal brečet smíchy, protože věci, které se na obrazovce odehrávaly, bych prostě nikdy nevymyslel, ani kdybych nakrásně začal užívat nejtvrdší drogy a přesně tak to má ve správném komediálním anime vypadat!

Takže ať to neprodlužuju, Gokudo je spíše pro pokročilé diváky japonských seriálů, kteří mají rádi fantasy komedie, nemá propracovaný svět a dokonce ani nějaký menší filozofický/epický přesah jako většina slavné konkurence, přesto dokáže diváka místy intenzivně pobavit. Navíc takový situační humor v šílených situacích –i když jich je jen pár- jinde prostě neuvidíte.

70%
Autoři si neodpustili pomrknutí na zakladatele žánru šílených "wacky" komedií Urusei Yatsura.

Jinak co se týče hudebního doprovodu, dočkáme se třech písniček, všechny jsou nadprůměrné, ale poslední Silent Moon použitá pro ending 20-26 dílu byla podle mě nejlepší.
Nějaké to video nakonec určitě také neuškodí, Wish je asi nejzdařilejší, ale nešlo "embedovat".



Víte že: V americe dostal seriál šílený název Jester the Adventurer?